Film měsíce ve filmovém klubu: Parthenope – krása jako dar i prokletí

Po velkofilmech jako Velká nádhera nebo Mládí přichází Sorrentino s ambiciózním, ale o poznání tišším dílem. Opět se vrací ke svým oblíbeným tématům – mládí, krása, Neapol – tentokrát ale skrze postavu výjimečné ženy jménem Parthenope, pojmenované po bájné siréně z řecké mytologie.

Hlavní hrdinka (v podání fascinující Celeste Dalla Porta) je ztělesněním ideálu krásy. Muži i ženy jí padají k nohám, ale právě tato výjimečnost ji činí svým způsobem izolovanou. Sorrentino se ve filmu ptá: lze vůbec skutečně vyprávět o absolutní kráse pomocí filmu? Není to výsostná doména poezie nebo mytologie?
Vizuálně uměřenější než jeho předchozí snímky, Parthenope je přesto plná silných obrazů, stylizovaných scén a metafor, které evokují snovou realitu. Neapol, město režisérova dětství, zde znovu hraje klíčovou roli – nejen jako kulisa, ale jako živý organismus, proměnlivý a rozporuplný.

Parthenope se pohybuje mezi herectvím a antropologií, mezi touhou být sama sebou a naplnit očekávání, která do ní ostatní vkládají. Jaký má smysl snaha vyniknout, když je krása dostatečným klíčem ke všem dveřím? A je vůbec možné žít autentický život, když vás ostatní vnímají jako zjevení?

Film je zároveň kronikou měnící se Itálie – od 60. let do současnosti – zachycenou v epizodických obrazech, které evokují dějinné záblesky i osobní mýty. Objeví se fiktivní diva po vzoru Sophie Loren, záblesk epidemie cholery i bizarní mafiózní obřady.

Parthenope je dílem, které se odmítá jednoznačně zařadit. Může být vnímáno jako stylizovaná pohádka, filosofická úvaha nebo portrét města a ženy, které spojuje křehkost a síla zároveň. Sorrentino nabízí otázky, ne odpovědi – a právě v tom spočívá podmanivost jeho nejnovějšího počinu.