Mariánskolázeňská nej

Nejstarší výletní kavárna

Byl jí Mariánskolázeňský mlýn (dnešní Cristal). Zdejší mlýn původně stával pod hotelem Slunce a byl v roce 1818 na příkaz zemského gubernia přeložen z lázeňské čtvrti do údolí na dnešní místo. Mlynář tu zřídil šenk pro kočí a formany a podával občerstvení i přicházejícím lázeňským hostům. Tak se mlýn postupně měnil ve výletní kavárnu.

Mlynář Tomáš Arnold přistavěl verandu, zasklil ji a ve dvoře postavil stáje pro koně přijíždějících. Ve mlýně se přestalo mlít roku 1872, následující přestavbou vznikl dvoupatrový hostinec s verandou a zahradní restaurací. V roce 1929 byl hotel přestavěn do moderní podoby pětipatrového domu. Starý mlýn připomínal mlýnský kámen, uložený pod asfaltem před hlavním vchodem hotelu.

První rychtář

Stal se jím v roce 1812 Franz Josef Seidl. Narodil se v roce 1781 ve Vlkovicích, byl krejčím, znalým písma. Zprvu bydlel s rodiči v malé Fischerově chaloupce u Křížového pramene. Majitel Anton Fischer byl jedním ze dvou dřevorubců, kteří tu postavili první chalupu.

Seidlovi si v roce 1807 postavili poblíž Nehrova domu vlastní dům U prince. Franz Josef seidl se oženil s Terezou Ficherovou, která byla prvním dítětem, narozeným u pramenů. Narodila se 2. března 1787 a křtěná byla v kostele v Pístově, kam osada původně farností příslušela.

Seidl jako rychtář zapisoval od roku 1815 příchozí lázeňské hosty do sešitu. Seidlovi v průběhu let postavili v mariánských Lázních řadu domů. Pražský dům (dnes Sněžka), Bílý beránek (dnes Labe), Regensburg (bývalá Alexandria), Bílý lev, Varšava. Seidl zemřel roku 1849.

Nejstarší hrob

Dne 24. listopadu 1843 byl otevřen dnešní hřbitov (I. oddělení). Přitom zde byl pochován vnuk prvního kronikáře Johanna Nepomuka Felbingera – Ferdinand. 5. srpna 1844 byl pochován u hlavní cesty hřbitova bechyňský děkan a český buditel František josef Sláma. Jeho hrob je dnes nejstarším hrobem hřbitova. Do dnešní podoby byl upraven českými vlastenci v roce 1884.

Mariánskolázeňská polka

Ve 40. letech minulého století vydával J. Hoffmann v Praze sešity národních polek. První sešit s názvem Hiterer Sinn obsahoval české polky od Josefa Labického, který kdysi působil jako první houslista v Mariánských Lázních a pak jako dlouholetý dirigent karlovarského lázeňského orchestru. Druhý a osmý sešit polek uvádí díla hudebního skladatele Františka Hilmara. V osmém sešitě nalezneme také Mariánskolázeňskou polku (Marienbader Polka).

Nejstarší lázeňská budova

Nenajdeme ji v lázeňské čtvrti ani na původním katastru Mariánských Lázní. Je to hamrnický zámeček, který sloužil lázeňskému léčení již roku 1710. Stával zde dvůr, který patřil před třicetiletou válkou panu Janu Kryštofu Rabicarovi, majiteli vesnice Trmaly (dnes Drmoul).

Ve válce přešel dvůr do rukou Jiřího Kryštofa Daniela Froschammera a od něho klášter v roce 1665 dvůr koupil za 3 000 zlatých. Klášter postavil na místě vyhořelého dvora nový. V něm se v srpnu 1697 léčil opat Raymund Wilfert z Teplé dováženými chebskými vodami (tj. z Františkových Lázní). Když v roce 1706 požár kynžvartských lesů pronikl až sem a dvůr znovu vyhořel, byl postaven nový, dnešní. Stavbu prováděl Wolfgang Braunbock a dozor měl sám Kryštof Dienzenhofer.

V zámku bývaly koupelny a opat Ambrož sem kolem roku 1750 zamýšlel dovést minerální vody dřevěným potrubím. V roce 1781 tu bydlel opat Trautmannsdorf a doktor Nehr – v budově se rodila myšlenka založení Mariánských Lázní. Později byl zámeček výletním místem pro lázeňské hosty, kolem byl parčík, lavičky a sochy, ale už se tu nikdy neléčilo.

Nejstarší dům v lázeňské čtvrti

Není jím Městské muzeum, jak se často uvádí, ale byl jím dům č. p. 3 na Goethově náměstí pod hotelem Skalník, na jehož místě je dnes už jen travnatá plocha. Dům postavil Johan Nepomuk Felbinger, kronikář Mariánských Lázní, v roce 1816 jako první dvoupatrový dům v obci a nazval ho Zum Kaiser von Oesterreich.

V druhé polovině 19. století se dům nazýval Haus Frankl, podle nového majitele dr. Frankla, který míval později na domě i pamětní desku. Podle kresby v kronice z roku 1818, že dům zůstal po celou dobu své existence v původní podobě. Bylo pouze přistaveno patro s balkóny. Pod domem byly prý vývěry plynů a v parku před domem stávala domovní studna. Po válce se dům jmenoval Tatra a byla v něm Hodonínská vinárna.

Lokomotiva jménem Marienbad

Železniční správa Severní státní dráhy v Čechách zadala roku 1846 dodávku šesti lokomotiv továrně Maffei v Mnichově. Výrobce dodal lokomotivy v rámci přípravy provozu na železniční trati Praha – Podmokly. Každá lokomotiva dostala jméno, které bylo vypsáno na kotli, a číslo. Dodané lokomotivy měly jména města poslední dvě podle lázní – Franzensbad a Marienbad.

Byly to nákladní lokomotivy, velmi vzhledné a osvědčovali se zvláště v rovinách. Jezdily převážně na trati Praha – Podmokly. Lokomotivu Marienbad státní dráha nechala v roce 1862 rekonstruovat a až v roce 1872 ji vyřadila. Tak se lokomotiva nedočkala ani otevření mariánskolázeňského nádraží v roce 1873.

Nejobávanější loupežník

Ve středověku byl nejznámějším loupežníkem na Tepelsku jakýsi Kronl. Pocházel z Kronova mlýna u Milhostova. Bylo to v dobách, kdy se ještě lesy táhly do dálek a Podhorní les byl spojen s Císařským lesem. Kronl měl v lesích četné skrýše a doupata, ale loupil i ve vsích. Jeho čeládka byla postrachem celého okolí.

Jednou s 25 muži, převlečenými za doprovod bohatého kupce, kterým byl Kronl sám, přijel v kočáře do kláštera Teplá. Byl přátelsky pohoštěn u klášterní tabule. Jeho muži mezitím vykradli klášter a pak mu dali znamení. Kronl vstal, oznámil, kdo je a pak zmizel i se svými kumpány.

Jednou v noci ukradl pístovskému faráři koně a na vrata napsal: „Jsem jen chudý zloděj a musím brát vše co vidím“. Zrádce krutě trestal. Mlýnského pacholka pověsil hlavou do mraveniště. Odvážil se vykrást i faru v městečku Mnichově. Chycen byl ve Vysočanech, odvezen do Teplé a tam popraven. Jeho poklady se však nenašly.

Poslední majitel Kronova mlýna, Max Plescher, marně ve mlýně hledal lupičskou kořist. Když se pak náhodně našly v lesích peníze nebo cennosti, říkalo se, že pochází z Kronlova lupu. Před mnoha lety nalezl sedlák z Kladrub dutinu a v ní různé kostelní předměty. Ty mohly pocházet jen z Kronlova pokladu.

Nejdelší telegram

V dobách častých návštěv anglického krále Eduarda VII tu často pobýval anglický politik Sir Henry Cambell-Bonnerman. V září 1899 živě korespondoval s Londýnem v záležitostech předcházejících vzniku búrské války v jižní Africe. Koncem září 1899 obdržel telegram britské Transvaalské komise, který obsahoval 16 000 slov! Byl to zřejmě nejdelší telegram, jaký byl v Mariánských Lázních přijat.

Nejbohatší žebrák

Na silnici z města k Polomu kdysi žebrával se svým kolovrátkem Josef Kutzer ze Závišína. Dříve žil zcela bez prostředků v chudobinci, pak se začal živit kolovrátkařením. Jaké bylo proto překvapení, když po jeho smrti v roce 1935 bylo nalezeno bankovní konto v hodnotě 35 000 Kč, Zlatý kolovrátek!

Příbuzní se ovšem předčasně radovali z dědictví. V závěti odkázal Kutzer své jmění jednomu misionářskému řádu. Radost pohasla. Byla doba krize a takové dědictví znamenalo záchranu před bídou. Cesta k penězům se však našla – právníci zjistili, že závět nemá předepsaný podpis a tak nakonec příbuzní z č. p. 9 ze Závišína dědit přece jen mohli.

Nejtěžší host

Ačkoliv se nevede rekordní listina mariánskolázeňských hostů – cvalíků, existují o nich zprávy na různých místech. Sigmund Muenz v knize o Eduardovi VII. uváděl, že tehdy pobýval v lázních na léčení Egypťan takové váhy, že se pohyboval jen pomocí opěradel věžičkové konstrukce.

Byl to pravděpodobně El Gamal Bey, označovaný zdejšími novinami za nejtěžšího hosta lázní. Přijížděl pravidelně: při první kúře „shodil“ 54 kg a zlepšil i svůj zdravotní stav. Později je jako nejtěžší uváděn Angličan William Campbell z Londýna. Váži 240 kg. V roce 1970 se léčil v mariánských Lázních pan Žemlička, který vážil na počátku léčení 235 kg.

Nejbohatší host

Ačkoliv v minulosti přijíždělo do Mariánských Lázní mnoho bohatých králů a panovníků, zámožná ruská velkoknížata i západní milionáři jako Morgan, který financoval výstavbu Panamského průplavu, olejový magnát Gulbenkian či francouzský automobilový král Renault, za nejbohatšího hosta, který kdy navštívil město, je považován perský šách Muzzefír-Eddin, vládce Persie v letech 1896 – 1907. Mariánské Lázně navštívil roku 1900.

Proč se rozhodl navštívit Mariánské Lázně, není přesně známo. Dal příkaz svému vídeňskému vyslanci, aby připravil pobyt v Mariánských Lázních. Vyslanec sem přijel, jednal tu s majiteli několika domů a nakonec rozhodl pro apartmá v prvním patře bývalého Nového Klingeru (v roce 1977 demolován). Bylo nutno zajistit bezpečnostní opatření. Krále králu, nejbohatšího muže světa, měli doprovázet detektivové z Vídně v čele s komisařem dr. Schoberem.

Dne 6. září 1900 ve slavnostně vyzdobené nádražní hale očekávali slavného hosta starosta města dr. Nadler a státní rada Metzner. Uvítací projev měl dr. Nadler (a byl předem cenzurován vyslancem) a na to mu šach odpověděl projevem v perštině. Celá návštěva byla poněkud napjatá, protože krátce předtím perský šach jen náhodou ušel atentátu v Bruselu a byl z toho velmi rozrušen. V Mariánských Lázních jeho návštěva však proběhla klidně.

Z nádraží vyjel konvoj vozů do slavnostně vyzdobeného a osvětleného města k Novému Klingeru. Ještě týž večer byl starosta dekorován komturovým křížem řádu Lva a Slunce. Druhého dne navštívil šachův vyslanec starostu se žádostí, aby připravil program rozptýlení pro Majestát. A tak se střídaly výlety, vyjížďky, střelba na hliněné holuby, divadelní představení, vše podle gusta hosta. Jen jednom přání nemohlo město splnit – pořádat každý den velkolepý ohňostroj. To bylo pro město příliš náročné a nákladné, třebaže šlo o tak prominentního hosta. Perský šach si přál i balet v městském divadle, ale místní divadlo balet nemělo a ani balet Německého pražského divadla nemohl přijet. Starosta dr. Nadler se proto obrátil na berlínskou dvorní operu se žádostí o vystoupení berlínského baletu.

V divadle seděl Muzzefír – Eddin ve střední lóži a aby nemohlo dojít k atentátu, musely být sousední lóže obsazeny městskými radními. Také při vyjížďkách musel jet před šachovým vozem vůz s mariánskolázeňskými radními. Poslední jezdil vůz s úředníky, zajišťujícími bezpečnost šacha. Rozsáhlá bezpečnostní opatření panovníka byla zajišťována i na jeho pěších túrách.

K dětem byl perský šach vlídný a laskavý. Na vycházkách i z balkónu jim házel drobné mince. Ve městě vyznamenal řadu osob perskými řády, v první řadě svou policejní ochranu. Mezi těmi, kteří se těšili přízni šacha, byl i lékárník Karel Brem. Šach potřeboval pro sebe i svůj doprovod kromě lázeňských procedur i značné množství léků. Za dodávky léků byl Brem jmenován perským dvorním lékárníkem a byl mu propůjčen řád Lva a Slunce IV. třídy. Jsou to dva exotické dokumenty, první je psán francouzsky, druhý, arabsky psaný, je v záhlaví opatřen pečetí šacha Muzeffíra – Eddina s obvyklou invokací „Bohu vznešenému náleží Říše!“

Udělení cizích vyznamenání v Rakousku – Uhersku musel schvalovat rakouský císař, což se stalo Karlu Bremovi tzv. Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. ze 14. prosince 1900. Teprve pak mohl Brem vyznamenání veřejně nosit.

Zámořský parník Marienbad

Už dávno upadlo v zapomenutí, že před 1. světovou válkou brázdil parník tohoto jména vlny oceánů ve službách společnosti Lloyd Park. Na svou první jízdu vyplul 2. srpna 1913 z Terstu a mířil do Indie. Interiéry parníku byly zdobeny výjevy z Mariánských Lázní. Vedení lázní poslalo při prvním vyplutí kapitánovi parníku Bednářovi do Terstu blahopřejný telegram. Další osudy parníku nejsou známy.

Zlato v okolí

V dávných dobách se v okolních potocích těžilo zlato. Velmi stará zpráva uváděla, že zlato se těží za Mnichovem „in silvam dictu Hay“ (v lese řečeném Háj). Není to onen starý německý název Planého vrchu Mnichova? Němci ho nazývali Hayd. Za Novou Vsí směrem k Bečovu teče Zlatý potok a nad ním bylo i Zlaté návrší.

Nad Lunaparkem v okolí Třebízského potoka jsou dodnes podivné hromady, prý po rýžování zlata. Kdysi se jim říkalo Kočičí jámy. V Českém lese přes Tachovskou, Plánskou a Chodovskou Huť teče Zlatý potok (Schladabach). U zaniklé obce Slatina při hranici se SRN bývaly Zlaté Šachtičky (Goldschachtelr). Původ německých názvů se Schlata-, Slata-, Schlada- je nutno hledat v českém „zlatý“. Byly to potoky, na nichž se rýžovalo zlato.

Převzato z knihy: Křížek, V., Švandrlík, R.: 106 x Mariánské Lázně, aneb vyprávění o městě, kterému postačilo sto let k dosažení světové proslulosti
Řadu zajímavostí z historie Mariánských Lázní a okolí naleznete na WWW stránkách Ing. Richarda Švandrlíka - Hamelika na adrese www.hamelika.cz.